katuschik@monix.cz
Los Lobos
Hudba, jakou Los Lobos už sedmadvacet let předkládají světu, bývá obvykle
odsouzena spíše k roli rodinného stříbra znalců než majetku mas. Znalci
pak hledí na hemžení pod sebou tu s úsměvem slitovným, tu pohrdavým a
dle potřeby obměňují čtyři disky reprezentativní kolekce Los Lobos: El
Cancionero (Mas Y Mas), v němž je život a dílo čtyř chicanos z východních
předměstí Los Angeles (a jednoho amerického gringa, který však jako by
byl stejné krve) zakonzervován se vší důkladností.
I. Setba a orba
První, co vnímavého posluchače po více než pětihodinovém obcování se skoro devadesáti písničkami Los Lobos a jednotlivých bokovek jednotlivých Vlků (bo Lobo znamená vlk, aby bylo jasno) zaujme, je neuvěřitelný rozptyl té hudby. Nedosti na tom, že v ní rezonují snad všechny komponenty americké hudební tradice, od country přes rhythm & blues k soulu a rock'n'rollu. Už to by stačilo, aby se všem, kteří dodnes teskní po The Band a Creedence Clearwater Revival, zachvělo chřípí. Ale ještě pořád je to jen polovina pravdy. Už jsme si řekli, že čtyři základní kameny Los Lobos, tedy kytarista Cesar Rosas, baskytarista Louie Pérez, kytarista, klávesista a akordeonista David Hidalgo a bubeník Conrad Lozano jsou chicanos, tedy Mexičané usazení ve Spojených státech. Tím se jim zcela přirozeně rozevírá široký vějíř mexické hudby (uvést se do ní nechte, prosím, od povolanějších) včetně originálních kříženců, tex-mexem počínaje - a propojit ji zcela organicky s výše vypsanými amerikánskými výmysly zvládají Los Lobos s nevšední lehkostí. Takový crossover Evropan nevymyslí, ani kdyby se stavěl na hlavu.
Cesta k němu byla klikatá, zároveň však nepostrádala logiku. Jednotliví Lobos se narodili v první půli padesátých let, jejich dětství a mládí se krylo s britskou invazí a zlatou rockovou érou: když se co pubescenti podívali do zrcadla, viděli Claptona a Hendrixe, nyje jejich životopisec. Když v půli sedmdesátých let rock zmrtvěl a z étéru vyhřezla vlna disca, všichni čtyři (už pod hlavičkou Los Lobos del Este de Los Angeles) v reakci na obecné zhovadění obrátili k hudbě otců. V druhé půli dekády už pravidelně střídali rockový repertoár s mexickými bolery a huapangami a záhy začali oba světy míchat ve vlastních písničkách.
Pak - sedmdesátá léta se lámala v osmdesátá - došlo k osudovému setkání s rozvíjející se losangeleskou rootspunkovou scénou. Ta byla svým akcentem na americké rock'n'rollové tradice pro Lobos víc než zajímavá a skupina sama jí svou zkušeností s hispánskou hudbou dala ochutnat dosud nezazkoušené 'neznámé slasti'. Výsledek, zaznamenaný na miniLP ...And A Time To Dance a albu How Will The Wolf Survive? (až budou Tři sestry zase dělat nějakou mexickou srandičku, měly by se po nich poohlédnout) působil mimo LA jako zjevení. Dodnes je zmiňováno jako jedna z klíčových kapitol análů hudby, které se říkalo buď roots punk, cowpunk nebo paisley underground a která přinejmenším v americkém rocku osmdesátých let sehrála jednu z klíčových rolí.
II. Sklizeň
Pořádky, nastolené na obou zmíněných kolekcích, rozvíjeli Los Lobos zdárně po celý zbytek osmdesátých let. Pravda, jejich produkce kvantitou příliš neoplývala. "V té době nás všechny ještě trochu zastrašoval celý proces studiové práce, nutnost pracovat na písničkách, chodit na zkoušky... Dost jsme se pokoušeli stát se reprodukčními umělci podle příručky, takže nám dost dlouho trvalo, než jsme tu nahrávku dali dohromady," vzpomíná David Hidalgo na přípravu druhého alba By The Light Of The Moon a až do počátku devadesátých let se na tom příliš nezměnilo.
I přes nepopiratelné renomé by ovšem Los Lobos za daného stavu věcí zůstali nejspíše v pozici respektované skupiny, kterou by postupem času zavály pohyblivé písky času, asi jako další stylově spřízněné výtečníky ze západního pobřeží - Green On Red uveďme jako příklad. Když se však bolestně probíjeli ke konci prací na By The Light Of The Moon, odbíhali ve volném času na druhý konec studia k příjemné bokovce. Soundtrack k filmu La Bamba o první rock'n'rollové hvězdě chicanského původu Ritchie Valensovi ozdobili několika excelentními verzemi jeho skladeb, včetně té titulní; nic je to nestálo, hráli je skoro od začátku. Jenže La Bamba byla v létě 1987 vydána na singlu a jak ona, tak soundtrack se po nevyzpytatelných cestách osudu vyšplhal na vrchol amerických hitparád. "Bylo to prostě jedno z těch podivných kulturních tsunami, kdy jsme na sebe strhli na tři měsíce pozornost celé země." (Steve Berlin) Tu písničku musíte znát taky; výhodu mají ti, kteří se dívají na televizní hokejové přenosy, protože její fragmenty bývají na championátech často hrávány mezi vhazováními.
Pozice Los Lobos byla ovšem dvojsečná: "Byli jsme 'ti kluci, co hrajou La Bambu' a nic víc a to nám dělalo starosti. Vlastně jsme moc nevěděli, co s tím máme udělat. Takže jsme utekli domů, zpátky k tomu, čím jsme byli, a zeptali se sami sebe: tak dobrá, kdo jsme? Jediný způsob, jak to zjistit, bylo přinést z půdy kufr a všechno z něj vyhrabat." V kufru našli album La Pistola Y El Corazón, kolekci té samé 'hudby otců', ke které se utekli už v půli sedmdesátých let. S tím rozdílem, že tentokrát pod ní byli vesměs podepsáni Lobos samotní. Album přirozeně nezaznamenalo nijak oslnivé prodeje, ale jako očistný a sebeuvědomovací moment sehrálo v historii skupiny klíčovou úlohu. Jako by se jednou nohou opřeli o pevnou zem: rovnováhu pak definitivně nalezli v roce 1990 na albu Neigbourhood, na němž se opět prezentovali jako obdaření synové nejlepších rockových tradic.
III. Dožínky
Neigbourhood uzavírá další etapu historie Los Lobos. Ta poslední není dosud uzavřená; možná některý z příštích analistů označí za příslušný milník kolekci 4 CD, okolo níž se celá dnešní rozprava točí... ale těžko říct takhle z hlavy, jak říkává pan Siebert na našich cestách po klubech.
Ačkoli je pro ně na prvním místě stále domovská vlčí smečka, s oblibou se 'ulejvají' v pobočných projektech, jejichž počet na konci desetiletí exponenciálně roste (viz Let let). Podobné rozšiřování mezí vlastní kreativity pak sledujeme i na novějších položkách kapelní diskografie. Bodem zlomu se stal Kiko z jara 1992, album sofistikovanější (pánové se také blížili k čtyřicítce), zvukem bohatší a barevnější. Skupině naklonění komentátoři s oblibou uvádějí paralelu s Beatles, když se z milostných zvířátek v slušivém oblečku stali studioví šamani; takové tvrzení se sice může jevit jako poněkud velkohubé, ale pro ilustraci vyhovuje.
Příběh zůstává otevřený: ale i kdyby Los Lobos po takřka třiceti letech usoudili, že je na čase zamávat sombrerem na rozloučenou a zmizet na horizontu v záři zapadajícího slunce, mají zaručeno, že v čase posledního soudu nebudou shledáni lehkými.
***třeba po straně, nebo dole, to je jedno***
Upozornění: Toto povídání o skupině Los Lobos je stáhnuté ze stránek clanky.muzikus.cz ... Sama bych to nenapsala lépe :-)