katuschik@monix.cz
Johann Wolfgang Goethe – Utrpení mladého Werthera
22.května
Že život je jenom sen, to už leckoho napadlo a ani mne se ten pocit
nechce spustit.
Když tak uvážím, jak úzká je klec, která svírá všechny činorodé a poznávací
síly člověka, že všechna činnost má jen jeden cíl: ukojit potřeby, které
zase nemají jiného účelu než prodloužit naši ubohou existenci, a když
si pak musím doznat, že všechno uklidnění v některých otázkách je jenom
polosnovou rezignací, která pomalovává stěny vězení, ve kterém trčíme,
pestrými postavami a jasnými prospekty: to všechno, Viléme, mi rdousí
slovo v hrdle. Vracím se do sebe a nalézám tam celý svět. Ovšem že zase
víc ve svých tuchách a temných touhách než ve výrazu a živoucí síle. A
tu mi všechno před očima plyne, a usmívám se a sním si dál...
Březnový úvodník
Každý člověk je jednou, ať už dříve nebo později, vhozen do života,
a ví, že musí plavat, aby se neutopil.
Někdo se plaveckému umu učí již během školy základní, oproti tomu jiný
je až do konce střední jako v bavlnce a po maturitě se nestačí divit,
že život jde svým tempem, na nikoho nečeká, natož aby se ohlížel.
A aby človek jeho rychlost ustál a nebyl smeten do prachu cest, musí pevně
dodržovat své zásady. Inspiraci bychom mohli hledat u Roberta Fulghuma.
Myslím, že taková jeho zásadní zásada zní tak, že když vyrazíte do světa,
je nejlepší chytit někoho za ruku a držet se pohromadě. Takhle se totiž
v životě ustojí úplně všechno.
A také nepřestávejte žasnout - vzpoměňte si na školku a na semínko v plastovém
kelímku: kořínky míří dolů a rostlinka stoupá vzhůru. Nikdo vlastně neví
proč, ale my všichni jsme takoví.
Ale nezapoměňte: zlaté rybičky, křečci a bílé myšky a dokonce i to semínko
v kelímku - všichni umřou. Tak svůj život nepromarněte a vězte, že láska
je silnější než smrt.
Robert Fulghum - "Všechno, co opravdu potřebuju znát, jsem
se
naučil v mateřské školce"
Na Šalamounových ostrovech v jižním Pacifiku někteří domorodci praktikují
zvláštní způsob kácení stromů. Když je strom moc velký, aby se dal porazit
sekerou, místní obyvatelé ho pokácejí křikem. (Nemám ten článek teď tady
u sebe, ale přísahám, že jsem to četl.) Za úsvitu vylezou zvláště nadaní
dřevorubci na strom a začnou na něj ječet, jak nejvíc jim to jde. Takhle
to dělají třicet dní. Strom odumře a skácí se. Křik prý zabije ducha stromu.
Podle vesničanů je to stoprocentně úspěšné.
Jsou to chudáci, naivní prosťáčkové. Tyhlety roztomile bizarní zvyky z
pralesa. Křičet na stromy, pěkně děkuju. Něco tak primitivního. Chudáci
nemají nic z výhod moderních technologií a vědeckého pokroku.
A já? Křičím na svou ženu. Křičím na telefon a sekačku na trávu. Křičím
na televizi, noviny a svoje děti. Dokonce se o mě ví, že někdy hrozím
pěstí a křičím na oblohu.
Soused často křičí na svoje auto. A v létě jsem ho skoro celé dopoledne
slyšel křičet na štafle. My moderní, vzdělaní obyvatelé měst křičíme na
auta, rozhodčí, účty, banky a stroje – na stroje nejvíc. Hlavně se křičí
na stroje a příbuzné.
Nevím, k čemu je to dobré. Stroje a věci se ani nehnou. Ani kopání někdy
nepomůže. Kdyby šlo o lidi, tak to by mohli mít obyvatelé Šalamounských
ostrovů pravdu. Když se křičí na něco živého, obvykle to ducha uvnitř
zabije. Hole a kameny nám mohou zmlátit kosti, ale slova nám zlomí srdce...